Čeština

Výuka češtiny - zámek Červená Lhota

 

Výuka češtiny - hrad Karlštein

 

Výuka češtiny - hrad Kost

Český jazyk

Výuka češtiny pro Čechy je většinou doučováním a přípravou ke zkouškám. Studenty připravuji k testům, ročníkovým pracím, přijímacím zkouškám na střední i vysoké školy a také na maturitní, státní a další zkoušky.

Výuka českého jazyka má pomoci studentovi zvládnout úskalí českého jazyka a případně i literatury. Je tedy cílena na zlepšení školních výsledků, a to upevněním znalostí. Je určena jak pro žáky základních škol (doučování dětí z češtiny), tak pro studenty středních a vysokých škol (výuka češtiny pro dospělé). Výuka českého jazyka probíhá většinou v Praze.

Cenová garanceCenová garance: pokud se Vám první společná lekce českého jazyka nebude líbit, vrátím Vám Vaše peníze zpět.

Historický vývoj češtiny

Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny.

Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština.

Ve 14. století se objevují první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století.  Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická (1579).

Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury. V roce 1628 byl zaveden druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě, a to němčina, která byla zrovnoprávněna s češtinou. A tak až do konce 18. století byla čeština „válcována“ němčinou. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence.

Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu.

Slovní zásoba

Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky.[10]

Jako u většiny evropských jazyků řada slov z oblasti kultury a vědy byla převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware). Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga.

Mluvnice

Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov.

Slovosled

Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním.

Zdroj: Wikipedie